A pokračujeme v klesání do nitra. Jakékoliv aktivitě by měl předcházet kontakt s vědomým bytím, dechem, pánví. To je totiž ve skutečnosti jediný a autentický kompas našeho života. Každý nádech a výdech obsahuje prostor pro setkání se s vlastní intuicí.
Pro začátek si pojďme ujasnit, co to ta intuice je. Respektive, co není. Rozhodně to není, že víme, jak to dopadne. Intuice není predikce, je to vedení. Tichý hlas, nebo ještě přesněji niterný pohyb, v našich útrobách, který nám nabízí nejbližší krok, málokdy více. Často nemá vysvětlení, jen tak nějak máme pocit, že tohle asi nechceme nebo se nám to nelíbí, nebo nám na tom něco nesedí. A naopak, že tohle by mohlo být prima.
A protože úkolem intuice není přinášet argumenty, ale ukazovat směr, hlava ji často přeřve. Jenže hlava přeřve naprosto všechno. A pořád jsou tací, kteří věří, že čím je něco hlasitější, tím je to pravdivější. To je trochu jak v politice, že? Pravda a autenticita jsou často nenápadné.
Takže pokud se chcete potkat s vlastním vnitřním hlasem (a ano, máte ho stejně jako játra nebo slezinu), musíte se vzdálit od megafonu ve vlastní hlavě a sestoupit hlouběji do těla. Ne, intuice nesídlí v srdci. Intuice je až na samém dně naší existence, v pánvi, protože intuice má na starost naše bezpečí, náš růst, naplnění našeho potenciálu. Intuice není, že máme kontakt se Vesmírem, komunikujeme se světelnými bytostmi a vidíme auru. To jsou jistě bohulibé schopnosti, ale často k následování toho, co je pro nás OPRAVDU dobré, nestačí.
Zpátky k dechu, zpátky do těla, zpátky do pánve. Pokud tam jste, pak vám dnes a následující víkend nic nehrozí.
Pěkný víkend.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.