Dneska je to jasné. Celý den se to bude motat kolem toho, jak se nezaplést do osidel syndromu záchranáře. Máte ho? Já ho mám. Je to vyloženě historická záležitost. Je zajímavé sledovat dynamiku, kdy bych se nejraději rozkrájela, aby se všichni kolem mě měli dobře a jak to nečekaně překlikne do pocitu totální frustrace, že jsem se zase se svými potřebami ocitla na chvostu života.
Protože Čtyřka Ohně, to je především rovnováha. Z půli dávám, z půli ale taky beru. A já se ve výsledku zase vždycky přistihnu, že dávat je pro mne tak nějak snazší než být obdarovaná, než se s důvěrou odevzdat do cizí péče. Něco ve mně to stejně chce, takže pak v nečekané chvíli nekontrolovatelně začne vyčítat.
Najít tuhle poctivou participaci v každodenním životě chce velkou emocionální přítomnost. V hlavě se překřikují hlasy a každý říká opak. Mě osobně nejvíc pomáhá upřímně si odpovědět, proč to dělám. Proč vycházím vstříc, proč nedám prostor jiným. A zase najdu tu část, která chce kontrolovat prostor a lidi kolem sebe. Protože se snaží chránit jinou část, tu která je dětsky bezbranná a odkázaná na přízeň okolí. A fakt nechce, aby zase vyšlo najevo, že potřeby téhle části nejsou pro okolí prioritou, a tak se snaží zajistit jí je jakoukoliv formou.
Jestliže cítíte frustraci, že od života a svých blízkých dostáváte málo, zastavte se a opravdu upřímně prozkoumejte, zda vůbec životu dáváte prostor, aby pro vás něco udělal, anebo ze strachu, že by vyšlo najevo, že nikoho nezajímáte, raději generujete obraz vlastní užitečnosti a nepostradatelnosti. Chci vás ujistit, že život pro vás má spoustu podpory, ale napřed musíte stáhnout svou energii zpátky do svého středu a přestat opanovat prostor jako chobotnice.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.