Tuhle jsem měla energetický a emoční propad. Bylo to nepříjemné, cítila jsem se ve strašné oběti, využitá, no fuj. Naštěstí! Jsem si i v takové krizi dovolila jinou optiku na všechno tohle bolestivé prožívání. Představila jsem si, že to jsou hluboké (a možná i generační) nánosy a teď se derou na povrch.
Protože si to razí cestu skrze mne, prožívám to do morku kostí já, ale ve skutečnosti to chce jen vyjít a konečně skrze vědomý prožitek opustit můj emocionální prostor a rozplynout se to ve zářivém světle pochopení a uznání. Velmi se mi ulevilo a jakmile to pominulo, nezůstala pachuť, které bych se nemohla zbavit ještě několik dní, jak to bývalo dříve.
Takže co tedy dnes a o víkendu budeme vědomě odkládat? Křivdy. Křivdy, křivdy, křivdy. Kdykoli je zas a znova ucítíte, zkuste si připustit, že se nedějí znova, ale že ožívají ty polknuté, nezpracované, ty co si hýčkáte jako poklady pro příležitost, aby jste to moli tomu druhému vrátit a nandat.
Lakomec se rozhodl, že všechny, kdo mu ubližují, potrestá demonstrativním sebepoškozováním, ať už emočním nebo fyzickým. Ehm, hádejte, koho to asi tak bolí? Mám hluboké pochopení pro propady do sebelítosti. To dítě v nás tehdy místo obligátního: než se vdáš, tak se to zahojí, prosimtě, dyť to nic není, mělo právo na podporu a uznání, že teď ho něco fakt bolí, s něčím si neví rady a hlavně, že má právo si rady nevědět.
Jenže, my už dávno nejsme malé děti a používat tuto strategii je tak trochu, promiňte mi, trapné. Sami si podpořte své vnitřní dítě a netahejte do toho své blízké.
Základní a celoživotní lekcí Lakomce je odvaha odložit tu strašně bolestivou iluzi, že když k sobě nikoho nepustí, tak to bude bolet méně. Jediné, co Lakomce vyléčí je kontakt. Zas a znova zkoušet a uznat svou autenticitu a v té se ukázat světu. Hodně štěstí.
Pěkný víkend.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.