Miluji pomalé pondělky. Upřímně si myslím, že není nic léčivějšího než vplout do pracovního týdne POMALU a vědomě. Když jsme pozorní a přítomní není tolik prostoru pro frustrace a pocity oběti.
Takže proč vlastně tak spěcháme a za čím se ženeme? Kolik respondentů, tolik různých odpovědí. A víte co? Ve skutečnosti nejde o to sdělit světu své důvody, ale všimnout si svého spěchu, zpomalit a prozkoumat své strachy. Ano, i za naším spěchem jsou ve skutečnosti strachy. A pochopitelně v první řadě nejde ani tak o to, že bychom někam přišli pozdě, ale jakým pocitům v takové situaci budeme vystaveni.
A to je taky důvod, proč nezpomalujeme, protože zpomalit znamená klesnout hlouběji do sebe a potkat se s tím vším, před čím utíkáme. A kvůli tomu míjíme své vnitřní zdroje a to nás nutí hledat je tam venku a udržovat neustálou rychlost, protože jen tak neklesneme hlouběji do sebe. Pěkná smyčka, že?
Ze strachu, že nebudeme v bezpečí se vyhýbáme bezpečí. A proto dnes zpomalme. Zkuste pomalou chůzi, zkuste pomalu žvýkat, zkuste pomaleji mluvit a řídit auto. Dokud to nezkusíte, nezjistíte, před čím utíkáte a za čím se honíte. A až to zjistíte, tak to rovnou najdete v sobě.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.