Ech, tento týden graduje. Ale nebojme se nic, nepoloží nás to, naopak. Při troše odvahy do nového týdne vstaneme jak fénixové. Plní síly a odhodlání potkat se s dalším propadem.
Stínem smutku je sklíčenost a zoufalství. Pokud máte tendence jim propadat, vaše lekce bolesti zdaleka neskončila. Smutek totiž přináší otevřenou bdělost a pevný oční kontakt s vlastní bolestí a tím, před čím máme tendence zavírat oči. A víte proč zavíráme oči? Protože jsme na uvízli v dětské velikosti a dětskýma očima se nám zdá, že ta bolest je k nepřežití.
Bolest pochopitelně není příjemná, ale z pohledu dospělé autonomní bytosti není zdaleka tak likvidační, jak se nám snaží namluvit naše dětská velikost. Když jsme plně přítomní a komplexní, víme, že s některými věcmi je potřeba se utkat. Takový je život. Oddalování, dramata, popírání jen berou energii a čas. Stejně se to stane. Protože vejít do kontaktu s bolestí a smutkem je jednoduše součástí evoluce. Nejde to minout.
Jsou různé možnosti a různé podoby. Nekolabujme předem. Možná se objeví téma, které si vyžádá pár balíčků papírových kapesníků, možná to proběhne jako u mne, že se vám zapíchne trn bolesti do srdce. Žít se s tím dá a šťourat se v tom nemá cenu. V pravou chvíli to povolí samo.
Co nám všem však výrazně ulehčí proces, je přijetí. Bolesti se nejde vyhnout, je to součást života. A když přijde, tak to nejlepší, co pro její hladký průběh můžeme udělat, je pozvat ji jako vzácného hosta. Přináší mocné dary. A ti z nás, kteří před bolestí neutečou jako děti před lžící rybího tuku, budou obdarováni.
Pěkný víkend.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.