Oujé. Včera, když jsem si spletla datum a ke včerejší kartě napsala to dnešní, tak mi prolétlo hlavou, tak to bude na pytel i zítra. A je to tady. Jenomže to není o tom, že ten život je tak hrozný, ale že my si jej děláme tak hrozný. A jak je chronicky známo, nejhorší utrpení vyvolává lpění.
Nedám. Neřeknu. Neukážu. Ještě víc zatnu zuby a vydržím to. Nepovolím. Cítíte tu zaťatost? Celý systém je v křeči. Tohle už dávno není dětský vzdor, tohle je žula, kterou se prokutat je téměř nemožné. Máme pocit, že kdybychom se měli podvolit, rozuměj rozplakat, uvolnit, nekontrolovat, tak se rozletíme na tisíc kousků.
A přece. A přece je to jediný způsob, jak se osvobodit. Král Mraků je neskutečný geroj, chladný a nedostupný. A jeho velikost přesně odráží velikost bolesti v jeho duši. Ve velkém Transformerovi sedí malý opuštěný chlapec a neví kudy ven.
Až dnes zase budeme nekompromisní, tvrdí a odtažití, zkusme se na chvíli zamyslet, komu a jestli vůbec to prospívá. Opravdu by si to malé dítě v nás přálo, abychom si nikoho nepustili k tělu? Před čím asi Krále Mraků chrání tento obranný val, který si kolem sebe vytvořil? Proč se tak strašně bojí, aby za žádnou cenu neztratil tvář?
Je až příliš jednoduché říci, povolte si kravaty a dnes se neberte tak vážně. Pro Sebeovládání je to jedinečná medicína, ale já zároveň rozumím důvodům, proč se za ty roky osvědčila právě tato strategie přežití. A tak možná pro dnešek bude až až, když své kontrolující mechanismy prostě jen připustíte a zkusíte je blíže poznat a pochopit.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.