Je patrno, že je nezbytné zaměřit pozornost do svého nitra a srdce. Ne navždy, ale rozhodně co nejčastěji. Je tu víkendová Samota a s ní kultivace posvátné sebelásky, sebepozornosti a sebepéče.
Poustevníka se lidé ve výkladu často leknou. Pletou si ho s opuštěním a osamělostí. A to mám mimochodem na Osho Zen Tarotu tak ráda, je vyobrazen tak čitelně a přímo, že z každého doslova vytáhne na světlo boží to, co brání vnitřní prázdnotě a svitu.
Pokud na Samotu nahlížíme optikou našich emocionálních zranění, vnímáme ji jako osamělost. Pokud na ni ale nahlíží naše dospělé, vyživené já, vidí jedinečnou kvalitu a schopnost být sám se sebou v kontaktu, podpořit se a neutíkat od sebe.
Poustevník nás spojuje s našimi zdroji a učí nás spolehnout se na sebe v těžkých časech. Ne snad, že by bylo zapovězeno říci si o pomoc, ale ukazuje nám, že když zrovna poblíž nikdo, kdo by nám pomocnou ruku podal, máme k dispozici vlastní vnitřní zdroje. Zkrátka, Samota je nositelem velké sebedůvěry, svobody a sebehodnoty.
A stejně jako jsme se včera v odmlkách mezi dechem potkávali s prázdnotou, věnujme dnešek a o víkendu co nejvíce času potkávat se sami se sebou, klidně krátce, ale ultimátně – bez mobilu, úklidu, koníčku, hudby, knihy. Za to ale v absolutním zastavení, zaposlouchání se do tlukotu vlastního srdce. Tolik lpíme na vztazích, a přitom ten nejdůležitější – vztah se sebou samým – tolik zanedbáváme.
Pěkný víkend.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.