Miluji ranní procitnutí. Ten okamžik těsně před tím, než si plně uvědomím, kde se nacházím, co je za den, co mne čeká. Ta setinka bytostného setkání se sebou, bez kulis každodenní reality. Pak totiž hned naběhne hlava a nervový systém začne míchat koktejl prožívání podle toho, co je za den. Buď je radostný, protože mám volno nebo něco, na co se těším, nebo s přídechem nechuti, protože mne čeká něco, s čím se budu muset popasovat.
A přesně taková je i dnešní karta. Přináší kraťounký záblesk kontaktu s vnitřním božstvím, s absolutní pravdou. Kraťounký proto, že delší vystavení takové záři a energii by náš nervový systém pravděpodobně sežehlo na uhel. A když pomine, chcačky nechcačky se toho ujme naše mysl a začne analyzovat – bylo to moc dlouho/moc krátce, o čem to vypovídá, jak s tím naložit, co udělat, aby se to ne/opakovalo.
To nejlepší, co se zábleskem pravdy a pochopení můžeme udělat, je chvíli s ním zůstat na úrovni prožitků, tak nějak ho nechat doznít hluboko v útrobách. Samozřejmě, že po něm se všechno změní, ale teď nemusíme přemýšlet nad tím, co všechno a jak. Pokud v sobě tento jedinečný vhled necháme doznít, naše nitro na něj samo bude přirozeně reagovat.
A co se pak stane? Všechno a nic. Vaše životní kulisy se pravděpodobně z hodiny na hodinu nezmění. Ale váš přístup k sobě a k vnější realitě stoprocentně. Už nic nebude jako dřív, protože hluboký záblesk pochopení vám už nikdy nedovolí tak hluboce upadnout do role oběti.
Samozřejmě pokud na tom trváte, můžete si dál nalhávat, jak je váš život nespravedlivý, ale onen krátký kontakt s vlastní silou, potenciálem a odpovědností, které nám Procitnutí na okamžik zprostředkuje, se jednoduše stane lákavější než ukňouraná a vyčítající malost, do které jsme se doposud stylizovali.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.