Ech, dnes se mi do toho psaní moc nechtělo. Sotva jsem zahlédla dnešní kartu, už se mi chtělo fňukat, co to zase bude za den. Ano, i takto rychlé může být nevědomé splynutí s naší vnitřní bezmocí. Naštěstí Outsider není jen o barvitém popisu beznaděje, ale nabízí i mnohé vhledy a nástroje pro lepší žití. Pojďme na to!
Kdo by neznal toho malého, lítostivého vnitřního ufňukánka, který se jen vymlouvá, obviňuje a hledá důvody, proč cokoliv nejde. Aby nedošlo k mýlce, tohle není kritika, je to fakt. Tuhle část v sobě máme všichni, záleží jen na míře reflexe ji dospěle přijmout. Jednodušeji se role oběti pochopitelně vidí na druhých, ale o to zajímavější je připustit, že ji čas od času žijeme taky.
Oběť vznikla kdysi dávno, když jsme byli objektivně závislí a odkázaní na druhé. Ti určovali, čeho dosáhneme, co můžeme, čím nás obšťastní. Potud dobré. Trapas je, když tuto roli nevědomky žijeme dodnes. Roli oběti poznáte jednoduše – za nic totiž nemůže. To všechno oni, případně něco nejde, protože nám někdo/něco hází klacky pod nohy. Nikdy nejsou zkrátka ty správné podmínky.
Oběť nikdy nepracuje s vlastní kapacitou, ale vždycky se soustředí podmínky a lidi kolem. Jim dává do rukou moc nad svým životem. Na ně se může zlobit, když to nejde podle plánu. Není problém žít roli oběti. Je tu jen malá podmínka, dáváme tím totiž našemu okolí svolení, aby s námi zacházeli jako s malým dítětem, aby určovali podmínky, za kterých něco půjde a něco ne. A my, protože se chováme jako malé děti jim to žerem a nevzepřeme se.
To, že něco nemůžeme, je velká iluze. Je fér říci si, že spíš asi nechceme. Když totiž nemůžeme, někdo nám to nedovolil. Když nechceme, určujeme si to sami. Tady začíná svoboda. A tady ale také začíná osobní odpovědnost za to, co žijeme.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.