Tak to po včerejším Mistru vypadá jako opravdu tvrdý pád na zem. Slyšíte ty ukřivděné hlasy, co se jeden přes druhého překřikují, že to nefunguje, že zase vyjde najevo, že jsme nedělali dost, že si na nás Existence zasedla. Je to pravda? Není to pravda! Bohudíky.
Já to vnímám tak, že jsou dny, kdy se daří a jsou dny, kdy se nedaří. Kdo to určuje a proč se to střídá nemám tušení. Mohu z toho ale vyvozovat závěry. Mohu věřit, že to nějak souvisí se mnou, že to jsou nějaká fatální znamení, co všechno jsem ještě neupracovala, co na sobě popírám, kde si nalhávám.
Anebo se mohu mít ráda. Mohu se mít ráda, když se mi daří a stejnou laskavost si mohu prokázat, když se mi nedaří. Chce to jen jednu věc, nedat tolik prostoru naší mysli, která všechno pořád vyhodnocuje a hledá vysvětlení.
Páže Mraků je esenciálním zhmotněním emocionálního strachu – strachu, že když nebudeme perfektní a všechno neošéfujeme, nevyčistíme, nepochopíme, tak znova prožijeme stejnou bolest jako kdysi. Díky tomuto přesvědčení se uvězníme v hlavě, kde se snažíme kalkulovat a necítit, místo toho, abychom šli hlouběji do těla a pocity bezpečí, podpory a lásky si jednoduše vygenerovali a rovnou je prožili. A tím všechno v danou chvíli změnili.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.