Ajaj. Hlavně žádnou paniku. Prostě jsou dny, kdy je slunce víc a kdy je pod mrakem. Koukám z okna a zrovna je po dešti a obloha je potažená šedou. Dobrá zpráva je, že ptáci stále zpívají.
Izolace je kartou bezmoci. Tak moc nás někdy přemůže frustrace, že se nedaří, že věci nejdou podle našich představ, že se něco neskutečně táhne, až to vypadá, že se spíš couvá, že druhá strana pro nás nemá ani špetku pochopení a uznání. Je toho hodně, co nás dokáže srazit na kolena a dostat nás do momentu, kdy máme chuť všechno vzdát.
Mně na celém mechanismu přijde fascinující především jedna věc. A sice, že v takovém propadu nejde ani tak o to, že máme pocit, že jsme vydáni na pospas nebo nás druzí opustili, ale že jsme především opustili sami sebe. Místo, abychom se pomyslně objali, dali jsme přednost dramatu. Stejně jako kdysi, místo aby dali pozornost nám a ujistili nás, že v tom nejsme sami, dali přednost práci, kázání, výčitkám ponižování, zlehčování. Vítejte v izolaci.
Dobrá zpráva pochopitelně je, že to má řešení. Ostatně jako všechno. Každá situace má svůj vlastní zdroj. Neznamená to, že hned to řešení najdeme, ale že se v každé situaci můžeme takzvaně zazdrojovat, tj. navodit si pocit bezpečí a zklidnit nervový systém.
Až se zase objeví zahlcující frustrace a bezmoc, zase si připomeňte, že s vnější realitou to nemá nic společného. To „jen“ něco tam venku zapnulo starou nahrávku a v hlavě a emočním systému se přehrává smyčka, kterou jste prožili jako dítě. Co si budeme povídat, je to více než věrohodné. Ale stále je to smyčka z dětství. Už jen toto soucitné uvědomění, mírný odstup a laskavé pochopení pro sebe sama rozpouští ledy ve vašem nitru. Vítejte v kontaktu sami se sebou.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.