Nevím, jak vy, ale já už jsem z těch energetických výkyvů poněkud unavená. A zároveň se musím smát sama sobě, protože o tom jsem tu přece nedávno psala: že kdybychom opravdu byli přítomní a v míru (a je otázka, do jaké míry je to vůbec možné), pak by se naše míra boje a nesouhlasu v životě výrazně snížila. Ale co už, i s dneškem se nějak popasujeme.
Trojka Mraků přináší příběh o bezmoci. Kdysi dávno se stalo něco, co tak velmi bolelo, že jsme sami se sebou podepsali dohodu, že než cítit tohle, tak raději nic. Zkrátka, city jsme dali takzvaně k ledu. Hotovo, vymalováno. Vypadá to jako dobrá strategie, jak se vyhnout bolesti. Je tu jedno velké ale. Emoce nejsou rozděleny na dobré a špatné, vítané a odmítané, je to všechno jeden kohoutek a když ten zavřeme, neteče nic. Nemyslím tím, že by snad byli jako roboti a necítili vůbec nic. Ale sami moc dobře víte, že prožívání vaší radosti a životního uspokojení je pak tak trochu jako pití hodně naředěné šťávy místo čerstvého džusu.
Odpojení, nebo-li, izolace je pochopitelně první rychlou pomocí, kterou nám náš nervový systém při kontaktu s bolestí nabídne. Ale je to jako bychom vyhodili pojistky, sice už to neprobíjí, ale nejede ani rychlovarná konvice. Ba co víc, odpojit se od vlastních emocí znamená odpojit se od svých vnitřních zdrojů a taky možností vývoje. A ve chvíli, kdy se rozhodnete pro změnu a zase nahodíte systém, hádejte co se stane – spustí se všechny alarmy zase najednou.
Je dobré to vědět a rozumět tomuto mechanismu, nebrat si ho tak osobně. Bolest, která se momentálně v našem životě zase objevuje, je beztak stará. Náš systém už ji jednou zažil a světe div se, přežil to. Neříkám, že návrat k sobě je na první dobrou příjemná záležitost, ale ta hysterie v naší hlavě je způsobena dětským hlasem, který křičí, že znova už to nedá. Jenomže my už dávno nejsme malé děti. A ano, život někdy bolí, ale to neznamená, že se zase odpojíme a opustíme se tak, jako tenkrát opustili oni nás.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.