Taky je u vás tak hnusně? Jedinečná příležitost dovolit splínu prostoupit hradby odmítání a popírání a konečně se s ním potkat. Já vám neradím propadnout se do bezedné jámy zmaru, já jen říkám, že potkat se s tím, před čím už nějakou dobu zavíráme oči, je mimochodem ta nejlepší cesta, jak to začít rozpouštět.
Trojka Mraků není ten typ karty, kterou si chcete vytáhnout. Je to tak. Na druhou stranu je velmi cenná. Pojmenovává věci přímo. Říká, pokud se vyhýbáš bolesti, kterou v sobě nosíš, odpojuješ se od všeho, to jest i od radosti, vášně, pocitu bezpečí a uvolnění. Zkrátka, emoce tečou v jednom kohoutku – buď je otevřený, nebo je zavřený.
A protože to, že váš kohoutek byl až doposud přiškrcený, má své moudré důvody, stačí začít pomalu. Abychom se v té bezmoci neuvařili, je potřeba udělat jednu věc. S naší starou bolestí, která už netrpělivě ťuká na vrátka, se musí potkat někdo dospělý, ne to malé dítě, které to tenkrát zažilo a málem ho to zabilo. Dospělý, který má odstup a otevře vstupní dveře a přivítá bolest slovy: ano, já tě znám, stalo se to dávno a ty jsi součást mé osobní historie, už pro tebe mám nachystaný pokojíček.
Ať se nám v minulosti stalo cokoliv, nedá se to změnit. Jen malé dítě trvá na „opakování ceremoniálu“. My velcí víme, že to už navždy bude naše součást a otevřeně tomu můžeme říci: tenkrát to strašně bolelo. Nebude to tady pořád, věřte mi. Ale jednou za čas to zaklepe na dveře, aby nám to připomnělo, že už se zase tváříme, že žádnou bolest nemáme. Je v pořádku mít bolest, život to unese. A my taky.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.