Důvěru si často velmi silně pleteme s naplněným očekáváním. To, co v nás budí důvěru je většinou to, co potvrzuje náš hodnotový systém a přesvědčení. Ve skutečnosti je ale důvěra hluboký niterný a velmi stabilní pocit, že náš Bůh/Existence/Vesmír/Život má zásadní zájem na tom, abychom prospívali a dařilo se nám. A proto se taky tento druh důvěry nedá zklamat, na rozdíl od nenaplněných očekávání.
Takže, jak to máte s důvěrou? Požadujete důkazy, že váš život to s vámi myslí opravdu dobře? A teprve pak se mu milostivě oddáte a začnete konečně spolupracovat? Je to jako bychom cíleně likvidovali svá játra, protože nemáme hmatatelný důkaz, že pracují dostatečně efektivně.
Na druhou stranu chápu, že ono pověstné Skoč do neznáma! se jednodušeji řekne než udělá. Pokud je naše důvěra narušená už v období, kdy jsme byli silně odkázáni na něčí ruce, je těžké v dospělosti uvěřit, že podobné pomyslné ruce nás nenechají padnout na dno propasti.
Důvěra není lajdáctví, neznamená to, že za mne Bůh všechno zařídí. Znamená to pouze to, že mi někdo bytostně fandí místo dosavadní bolestivé iluze, že celá tahle šaráda je tu proto, aby se někdo bavil nad můj účet.
Jak by vypadal tvůj jeden jediný den, kdybys změnil pohled na důvěru? Jak by ses cítil, kam by vedly tvé kroky, jak by ses choval a co říkal? Zajímavá představa, že?
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.