Týden sotva začal a my už tu máme cosi k uzavření. Možná neuškodí natrénovat si kontakt s prázdnotou jen tak. Nikdy totiž nevíme, kdy se objeví.
Dokončení ani tak neakcentuje konce nebo symbolickou smrt, jako spíš to, co se děje krátce po tom. Respektive, jak s tím my naložíme. Každý konec, ať už vztahu či nějaké životní etapy si zaslouží integraci a osahání si, jaké to je, když to, co tu roky bylo, najednou pomine. Je to jako spočinout na chvíli ve vakuu a necukat se.
Naše mysl má obecně problém se zastavením se a negenerováním obsahu nebo instrukcí pro činy. A co teprve, když se objeví ztráta. Je ihned nastartovaná nabídnout nové kroky, aby se prázdné místo zaplnilo co nejdříve.
A tady kámen úrazu. Promiňte mi, ale ono pověstné „když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné“ je za mne čirý nesmysl. No schválně si to představte v reálu. Zavřete za sebou a nosem narazíte do dalších dveří? Obvykle je tam alespoň chodbička anebo to, čemu se říká zádveří, no ne?
Chce to odvahu potkat se s prázdnotou. Ale zároveň je to nezbytné. Každý příběh, který skončil si zaslouží své uznání, byl tu a měl svůj účel – i přesto, že jej momentálně nechápeme. A pokud konec neuznáme, pokud se na chvíli nezastavíme a neprožijeme své prázdné ruce, příběh neskončil. Jen se přelil do jiných kulis a bez poučení pokračuje dál.
Pěkný den.
Chcete denní kartu do své e-mailové schránky? K odběru se přihlaste zde.